středa 23. září 2015

KNM - kapitola 36 (Zasloužená hrdost)



Kapitola 36 – Zasloužená hrdost


Anežka a Meinan, jenž byli také pronásledováni, učinili správné rozhodnutí – našli si mocného člověka, co by je ochránil!

Jako kamarád nejsilnější modré rytířky na škole se Meinan moudře rozhodl popadnout Anežku a běžet na fakultu rytířů a následovat Jasmínu všude, kam se vrtla.

Ale kdyby to byla jen Jasmína, tak by to možná nestačilo na potlačení všech těch rozzuřených studentů. Naštěstí měla Jasmína vždycky vedle sebe princeznu Lanski.

„Ach jo, neudělali jste to naschvál a nikdo by vás neměl takhle pronásledovat.”

Jasmína se bezmocně podívala na okolní rytíře, co se na ně zlomyslně dívali, ale neodvažovali se k nim přiblížit.

Anežka a Meinan oba se slzami v očích zoufale přikyvovali, ale dav kolem nich jim to bohužel nenechal jen tak projít.

Pokud se Anežka a Meinan vzdálili od Jasmíny a Lanski víc než na metr, tak něčí meč okamžitě náhodou vyklouzl a letěl k nim, anebo magické střely najednou zahnuly k nim.

Jasmína a Lanski byly těmito nehodami nesmírně unavené.

Lanski se svou ne tak mírumilovnou povahou na lidi naštvaně zahlížela a pak řekla pyšným hlasem: „Tohle je ostuda. To rytíři umí bojovat jen se slabými a bezmocnými? Pokud jste vážně stateční, tak si spravedlnost vynucujte na rytíři Daylightovi!”

Okolní rytíři poklesli na duchu a někteří neochotně odkráčeli, ale bylo tam pár takových, co tam tvrdohlavě zůstali.

Fakulta mecha bojovníků Lanskinu řeč naprosto ignorovala, protože oni nebyli žádní rytíři, takže samozřejmě že nemuseli uposlechnout rytířský kodex cti, který jim zakazoval zraňovat slabé.

„Pche!”

Lanski viděla, že tam zůstalo spousta lidí, a její nálada se ještě zhoršila. Popadla Anežku za ruku a odtáhla ji. „Těch lidí si nevšímej, pojďme se najíst.”

Když Jasmína spatřila, jak se Lanski chová, uchechtla se a popadla za ruku Meinana. Meinan se na ni vděčně usmál. Byli dobří přátelé už od dětství, že se drželi za ruce pro něj nebylo nic divného.

„Lidi se sice neodváží konfrontovat Daylighta, ale...” Meinan se vážně obával o svého přítele, jak kráčel pryč. „Celý den jsem ho neviděl. Doufám, že nenarazil na nějaké potíže, co nedokázal zvládnout.”

Jasmína se pronikavě zasmála. „Nikdo by se neodvážil Daylightovi způsobovat potíže... Ach, oprava, žádný rytíř by se jej neodvážil obtěžovat. Před několika dny se pár hloupých mecha studentů pokusilo proti němu pletichařit, a tak je Daylight zmlátil a pak jim udělal dvouhodinovou přednášku o tom, jak je pletichaření za účelem něčí újmy proti rytířskému kodexu. Od té doby se nikdo neodvážil si s ním zahrávat nebo se na něj jen opovržlivě podívat.”

Lanski souhlasně kývla. „Rytířský duch sira Daylighta je vskutku ukázkový.”

„Ale stejně není tak dobrý jako Stříbrná Maska, že?” přerušila ji Jasmína s úsměvem a její komentář okamžitě způsobil, že se Lanski začervenala.

„Ach jo, pokud Lanski a Jasmína nakonec zjistí, že Liola je Stříbrná Maska, tak...”

Anežka ty dvě dívky litovala, protože byly nejlepší kamarádky a ačkoli to ještě nevěděly, i sokyně v lásce.

***

„Rožněná, to nejlepší a nejvýstřednější maso je zde ve 'Výborné grilovací restauraci'. Krásná slečno, neodcházejte, uvnitř máme toho nejkrásnějšího a nejpohlednějšího muže, co vám uvaří. Nejenom že ochutnáte to nejlepší jídlo ve svém životě, ale také uspokojíte svoje oči. Pokud jste dostatečně odvážná, tak se můžete pokusit dotknout se ruky pohledného kuchaře!”

„Vážně...”

„Hehe, samozřejmě že mluvím pravdu.” Totiž pokud jste dostatečně rychlé, abyste se ho dokázaly vůbec dotknout.

„Řeknu vám ještě jedno tajemství, tenhle pohledný chlápek býval vrah, takže vypadá chladně a přesto arogantně, rozhodně takového člověka jen tak neuvidíte. Poslouchejte, kolik děvčat uvnitř křičí, jenom pohled na toho nádherného muže stačí, aby se dívky začaly červenat a křičet. Pokud se dovnitř nepůjdete podívat, pak promeškáte svou životní příležitost!”

Chladný, arogantní, pohledný a bývalý vrah...

Meinan a Anežka začali mít pocit, že ten popis je jim celkem známý, a ten rozhlašovač měl dokonce velmi známý tón hlasu a slovní zásobu.

Ti dva se instinktivně podívali po zdroji toho hlasu a před očima se jim objevila hříva zelených vlasů a tvář, díky níž ho lidé chtěli hned po prvním pohledu praštit.

„Kaisere?!” zakřičeli Meinan a Anežka naráz.

Anežka spěšně pokračovala: „Kaisere, co jsi to Liolovi provedl? Neříkej mi... neřekls Liolovi, aby kvůli penězům prodával vlastní tělo...”

Když Kaiser zaslechl známý hlas, otočil hlavu k Meinanovi a Anežce a pak řekl lenivým hlasem: „Ale, už jste konečně tady? Myslel jsem si, že se skrýváte až tak moc, že ani nechodíte jíst. Ale vy dva jste vážně chytří, skryli jste se u princezny a Jasmíny.”

Kaiser nějakou chvíli dál blábolil, ale o Liolovi nic neřekl.

Anežka zvedla hlas o celou oktávu a zaječela: „Kaisere, co je s Liolou?!”

Kaiser se usmál a kvůli jeho zářivě bílým zubům se Meinan a Anežka zatřásli.

Kaiser ukázal na 'Výbornou grilovací restauraci' za sebou. „Dovnitř. Pokud tam nezajdete a neobjednáte si, tak jste navěky zatracení.”

„Kaisere, proč propaguješ tuhle restauraci?” Meinan byl v šoku. Měli by štěstí, kdyby Kaiser tu restauraci nezničil, ale on jim ve skutečnosti pomáhal dělat reklamu?

Jak to Kaiser zaslechl, znovu a znovu poklesl na duchu a pak řekl jedno jediné záhadné slovo: „Tetička...”

„Tetička?” Meinana to zarazilo. Začal přemýšlet, komu by mohli říkat Tetička. Navíc jak byla ta žena schopna přimět líného Kaisera, aby poslušně stál u dveří a propagoval?

„Liola je uvnitř?” Jakmile Jasmína zaslechla Liolovo jméno, ničeho jiného si nevšímala a zaútočila na restauraci a Lanski a Anežku táhla s sebou.

V okamžiku, kdy vstoupila dovnitř, stejně jako ostatní dívky v restauraci, omráčeně zírala do středu grilovací stanice, kde stál Liola.

Liola stál za kruhovým grilovacím stolem. V každé ruce měl obracečku a na sobě měl to samé oblečení, jako když byl s Jasmínou na rande.

Na horní polovině těla měl obtáhlou košili s vyšitým zlatým pentagramem. Na dolní polovině těla měl nezdobené obtáhlé kalhoty. Jeho černý oděv spolu s černými botami podtrhoval Liolův noční temperament.

V jednom okamžiku Liola vypadal jako neměnné souhvězdí na temné noční obloze a v následujícím okamžiku se začal pohybovat rychlostí padající hvězdy. V podání Lioly vypadal i prostý proces obracení masa, aby se propekla i druhá strana, jako tanec s mečem.

Liola použil obracečku v levé ruce, aby si maso nadhodil, a hovězí zlehka vyletělo a ve vzduchu se obrátilo. Ale ani jeho pravá ruka nezahálela. Poté, co na sporák přidal zeleninu, o pár hbitých pohybů později byla zelenina připravená a dokonale vyskládaná.

V tomto okamžiku se Liola na chviličku zastavil a zdálo se, že i dav zadržel dech. Skutečná šou měla teprve začít.

Liola rychle hýbal rukama, čas od času je překřížil a čas od času jimi zakroužil a zdálo se, že připravované jídlo šťastně tančí ve vzduchu. Potom se k tomu tanci nad sporákem přidalo i koření.

Ten tanec jídla nejen že vypadal elegantně, ale dokonce vydával smrtelně lákavou vůni, co každého přitahovala blíže ke sporáku.

Nakonec Liola švihl prsty a čisté, bílé talíře zkřížily cestu tancujícímu barbecue a jedno po druhé ho zachytávaly.

Liola se otočil a bezpečně položil talíř na stůl vedle sporáku. U toho stolu seděl rytíř v čistě bílém stejnokroji. Podle jeho lemování to byl vlastně modrý rytíř. Chopil se svého příboru a z talíře si ukrojil sousto. Po chvilce pomalého žvýkání se otočil a zvedl na Liolu palec.

„Tohle je prakticky ten nejbarevnější, nejchutnější a nejlépe vonící pokrm, Liolo.”

Liola se na Daylighta usmál a pak znovu a znovu začínal ten grilovací tanec. Protože restaurace byla nacpaná k prasknutí, nemohl si dovolit ani na chviličku si odpočinout a číšníci vedle něj také nervózně postávali a čekali, až dovaří, aby mohli jídlo zanést zákazníkům.

„Daylighte, co tady děláš? A co to L-liola dělá?”

Anežka byla tak šokovaná, že měla pusu otevřenou dokořán. Liola byl tak zaneprázdněný, že když zaslechl jejich hlasy, musel je pozdravit jen očima. A tak mohla Anežka vychrlit všechny své otázky pouze na Daylighta, co v klidu jedl.

„Taky jste sem přišli na večeři? Pojďte si sednout ke mně, najíme se spolu.” Daylight zaslechl Anežčin hlas a pokynul jim všem, aby si přisedli.

Anežka se posadila vedle Daylighta a její růžová tvář se čím dál tím víc blížila k té Daylightově, až se ho téměř dotýkala.

„Řekni mi to! Co to kruci Liola a Kaiser dělají?”

Když Daylight spatřil, že Anežka je jen milimetry od něj, cítil se celkem trapně a snažil se vycouvat, ale v zádech měl Jasmíninu pěst a vypadala, jako kdyby říkala „jen si zkus utéct”.

„Sire Daylighte, mohl bys mi vysvětlit, proč tu Liola prodává maso, prosím?” (pozn.: toto je míněno jako dvojsmysl: buď doslova prodávat maso, anebo prodávat svoje maso, neboli provozovat prostituci.)

Jasmína byla po zhlédnutí Liolova představení spokojená a dokonce vzrušená, protože spatřila Liolův úsměv. Ale jakmile spatřila, že je Liola obklopen červenajícími se a ječícími dívkami, její nálada poklesla, jako kdyby její osobní majetek ukazovali v muzeu celému světu.

Pod nátlakem těchto dvou děvčat Daylight neměl na výběr a podíval se na Anežčiny obrovské brýle a řekl: „Liola a Kaiser tu pracují, slyšel jsem, že to je kvůli Baolilongově jídlu.”

„Liola by možná pro Baolilonga pracoval, ale ten líný vandrák Kaiser by něco takového nikdy neudělal!” Anežka popadla Daylighta za ramena a začala s ním třást.

Daylight si pospíšil s vysvětlením: „O-o tom taky nic nevím. Tohle mi řekli. Jen jsem šel kolem, když jsem šel na jídlo, a viděl jsem, jak Kaiser venku dělá reklamu, takže jsem šel dovnitř.”

Anežka na Daylighta zírala a snažila se zjistit, jestli lže. Ale jakmile si vzpomněla na Daylightův ukázkový rytířský duch, pomyslela si, že by pro Daylighta bylo nemožné lhát.

Anežka oddálila svou tvář a upřela pozornost na talíř před sebou. Tehdy si uvědomila, že Meinan horlivě žvýká. Když viděla, že Meinan Liolovo jídlo rychle likviduje, spěšně se k němu přidala. Vůbec si nevšimla, že Daylight si vydechl úlevou a také že se zdálo, že se mírně červená.

„Pracuješ, abys nakrmil svoje dítě? Dobře.”

Když Jasmína zaslechla Liolovy důvody, vzpomněla si, jak posledně vyrazili s Liolou na jídlo a na ten účet za všechny ty steaky, co Baolilong snědl... Celý měsíc poté musela žít z Lanski.

Sice se jí nelíbilo, že Liola přitahuje další zákazníky, a tím pádem že ona získávala nespočet rivalek v lásce, ale jelikož to bylo kvůli tomu dětskému strašlivému apetitu, Jasmína našpulila rty a přidala se k likvidační četě barbecue. Jelikož se jí nenaskytla příležitost ukousnout si kousek z Lioly, musela se utěšit kouskem z jeho jídla.

„Proč tohle vypadá... tak povědomě?!” Lanski sledovala Liolův tanec s obracečkami a jídlem a ty pohyby se jí zdály velmi povědomé, jako kdyby...

Všichni (kromě Jasmíny samozřejmě) Lanski slyšeli a zakuckali se. Všichni měli oči rozšířené a báli se, že by Lanski mohla zjistit, že Liola je stejný člověk jako Stříbrná Maska.

Ve skutečnosti by tolik nevadilo, kdyby Jasmíně a Lanski řekli pravdu, protože Liolu velmi dobře znaly a dokázaly udržet tajemství, ale co čert nechtěl, obě byly v milostném trojúhelníku a ani si toho nebyly vědomy.

Tahle situace přiměla Daylighta, jenž všem říkal, aby nelhali, dočasně hrát mrtvého brouka ve snaze vyhnout se smrtící otázce ohledně lásky. Ale u Lanski to vyvolalo ještě větší podezření a situace se zhoršila.

„Samozřejmě že to vypadá povědomě. Tenhle grilovací pohyb se Liola naučil od samotného Stříbrné Masky. Ten hlupák Liola musel trénovat věky, než se to naučil. Kdybych nebyl tak roztomilý a nechyběla mi přitom impozantní aura, tak bych Liolovi řekl, aby mi uhnul a vzal to za něj.”

Kaiser se posadil vedle nich, zapomněl na svou práci číšníka a ve skutečnosti se začal dosahovat po příboru a jíst jídlo určené pro zákazníky.

Lanski to na chviličku omráčilo, pak spěšně obrátila hlavu a zeptala se: „Stříbrná Maska se vrátil?”

„Ne, naučil to Liolu, než odjel,” pokračoval Kaiser ve lhaní bez známek nervozity.

Co se týče Daylighta, jenž byl silně vyhraněný proti lžím, neudělal nic jiného než že se zamračil a pak sklonil hlavu a pokračoval v jídle. Dokonce i pro něj, pro člověka, co nerozuměl pocitům a lásce, by bylo složité z této situace vytěžit ideální výsledek.

„Vážně?” Zdálo se, že Lanski nebyla schopná zakrýt své zklamání.

„Stříbrná Maska dostal důležitý rozkaz a velmi dlouho bude cestovat po světě. Nebude mít žádný volný čas ani pro sebe a ani nemluvě o přítelkyni. Myslím, že pravděpodobně chce zůstat sám po zbytek svého života.”

Kaiser naschvál vzdychl a potřásl hlavou a zároveň se snažil Lanski něco naznačit.

Lanskino tělo se opravdu na chviličku silně otřáslo. Její jinak zářivá tvář potemněla.

Vzpomněla si, že od svého setkání se Stříbrnou Maskou s ním byla jen málokdy, a Lanskino srdce ještě víc zahořklo. V očích se jí začaly sbírat slzy a Lanski se okamžitě postavila a rozloučila se: „O-omluvte mě...”

Než vůbec dokončila, její hlas začal znít přiškrceně. Jako princezna by si nikdy nedovolila brečet na veřejnosti. Než se vůbec rozloučila, vyletěla ze dveří.

Jasmína viděla, že její dobrá kamarádka je zničená žalem, a okamžitě odešla, aby ji dohnala. Než odešla, otočila se, aby se ještě jednou podívala po Liolovi, a zároveň byla šťastná, že se zamilovala do obyčejného muže a že tedy nemusel pobíhat po světě kvůli nějakému důležitému rozkazu. Zároveň ji taky bolelo u srdce kvůli její kamarádce Lanski, co milovala tak výjimečného člověka: Stříbrnou Masku.

Liola to všechno viděl, zamračil se a pomyslel si, jestli jeho barbecue bylo tak nechutné, že Lanski musela vyběhnout ze dveří?

„Hej, Kaisere, ublížil jsi princezně.” Anežka cítila, že tu křivdu spáchanou na princezně, musí napravit.

„Pche, bude lepší, když se bude trápit teď, než aby se z těch dvou kamarádek staly později nepřátelé, ne?” zamručel Kaiser a pak pokračoval: „Zvláště teď, když Liola přišel o veškeré svoje Kung Fu a už se nikdy nepřevleče za Stříbrnou masku. Bylo by lepší, aby se princezna vzdala všech nadějí. Čím dýl se to potáhne, tím víc se bude trápit.”

Když Kaiser domluvil, uvědomil si, že na něj všichni podivně zírají.

Kaiser pocítil mrazení v zádech a zakřičel: „Proč se na mě takhle díváte? Co jste se do mě zamilovali? Tak to vám řeknu rovnou, nezajímám se ani o jednoho z vás! Ale pokud mě chce velká šéfka Anežka zajistit na celý život, tak možná projevím trochu toho zájmu.”

„Kaisere, nebuď na zákazníky drzý.”

Spolu s hlubokým tichým hlasem a obrovským stínem se Kaiser vznesl jako kotě.

Ostatní zaklonili hlavy tak moc, že jejich krk a tělo svíraly pravý úhel, než byli vůbec schopni pohlédnout do tváře toho člověka.

Když zahlédli tu tvář, oči se jim rozšířily a jejich ústa se roztáhla do tvaru písmena O a navíc měli pocit, jako by na místě zkameněli. Všichni vypadali jako malé hliněné panenky.

„Tetičko, zmýlil jsem se...”

Kaiser ve vzduchu předvedl 180° otočku, zdálo se, že si na to zvykl, a pak se na Tetičku podíval jiskřícíma očima.

„Tetičko, hned půjdu pomoct. Ach, podívej se támhle, myslím, že nemají dost číšníků. Tetičko, dej mě na zem, musím jim tam jít pomoct.”

Kaiser ve vzduchu mával rukama a nohama, jako kdyby ji chtěl přesvědčit o své ochotě pracovat, a Tetička spokojeně kývla.

Položila Kaisera zpět na zem a Kaiser měl v plánu utéct zpět ke dveřím do restaurace, aby pokračoval v té nejlehčí práci: v zaměstnávání vlastní pusy.

Kdo mohl vědět, že jej Tetička popadne za límec a že tím Kaiserův únikový plán padne.

Hořce se zasmál, nevinně rozšířil oči a zeptal se: „Tetičko, co dalšího ode mě potřebuješ?”

Tetička rozchlípla rty do úsměvu. „Nezapomeň si tenhle víkend udělat čas. Tetička vás vezme na důležitou událost.”

„Důležitou událost?” zeptal se Kaiser váhavě.

Copak od té doby, co se poznal s Liolou, neviděl takových událostí spoustu? Bál se, že se svojí a Liolovou přítomností možná skončí v učebnicích dějepisu.

„Jo. Vůdcové všech zemí se sejdou na Aklanské akademii. Rektor akademie nás požádal, aby jim naše restaurace navařila 30 porcí. Vy dva můžete jít s námi jako číšníci~.”

Ta prodloužená slabika na konci v podání Tetiččina hlubokého hlasu všechny střásla.

„Papa/Mama tam bude?” Meinan a Anežka se oba postavili a zeptali se společně.

„Hmm?” Tetiččiny velké oči se po těch dvou podívaly.

Meinan a Anežka se na sebe nervózně podívali.

Ačkoli ty dva nezajímalo postavení nebo moc jejich rodičů, ale přinejmenším věděli, že dokud se nestane něco, co by ovlivnilo svět, tak se nikdy takhle nesejdou. Přece jenom jejich vzájemný vztah nebyl tak skvělý, ale teď se chystalo jejich společné setkání?

„Něco se děje, musím se zeptat táty.”

Meinan z toho byl nervózní a okamžitě vyběhl z restaurace, aniž by něco dalšího řekl, a zanechal tam Anežku, která byla stejně nervózní jako on, ale nemohla se rozběhnout zpět do Obchodní Aliance.

Kaiser, jenž chápal světovou situaci, se také zamračil, ale místo toho přemýšlel, jestli se toho má účastnit.

Pokud půjdou, Kaiser se upřímně bál, že on a Liola možná ten mítink nějak podělají a v tom případě by se museli jít ukrýt na nějaký jiný svět. Pokud by to neudělali, Kaiser v skrytu duše věděl, že by je nakonec chytili, ať by se jednalo o jakoukoli záležitost...

„Tetičko, může s námi jít náš spolužák?” Kaiser v klidu ukázal na Daylighta. Říkal si, že pokud půjde Daylight, tak aspoň s sebou potáhne bodyguarda.

„Samozřejmě že může.” Tetička se usmála a zároveň se dotkla Daylightovy hlavy, byla tak silná, že z Daylighta málem udělala želvu.

Daylighta Kaiserův požadavek trochu zarazil. Ale když pomyslel na Liolu, co přišel o všechno své Kung Fu, nechat je jít samotné opravdu nebyl ten nejlepší nápad. A tak Daylight neprotestoval proti Kaiserově (zne)užívání.

Kaiser se najednou zasmál, až mu byly vidět zuby. „Tak abys ze sebe neudělal hlupáka, Daylighte, pojď sem a užij si pocit býti číšníkem.”

„Hmm?” Daylight si najednou vzpomněl, co Kaiser říkal ve svém inzerování...

Nehodlá přidat něco v tom smyslu jako celoživotní šance spatřit modrého rytíře z Aklanské akademie, jak pracuje jako číšník, nebo něco podobného, že ne?

***

Jasmína konečně Lanski dohnala, ale na zemi spatřila linku ze slz. Jelikož věděla, jak moc je Lanski tvrdohlavá, mohla ji jenom popadnout za ruku a dovést ji na první tiché místo, co ji napadlo: na místo, kde se poprvé setkala s Liolou.

Když se Lanski konečně utišila, se svojí skloněnou hlavou viděla jen rozmazaný trávník. Tak nějak pochopila, že ji Jasmína musela dovést na nějaké opuštěné místo.

Lanski konečně rezignovala na princeznovskou etiketu. Klekla si do trávy, složila si hlavu mezi kolena a ramena se jí začala třást.

Jasmína věděla, jak je vzácné, aby Lanski plakala, a rozhodla se, že ji nechá se vyplakat. Jasmína si myslela, že je na čase, aby se Lanski zbavila všech těch slz.

„Jasmíno... t-to mě všichni nenávidí?”

Lanski ani nezvedla hlavu a její hlas byl slovo od slova tišší a tišší, protože se bála, že odpověď bude znít „ano”.

Ale místo toho Jasmína vybuchla smíchy.

„Co na tobě člověk může nenávidět? Kdybys byla protivná a všichni tě nenáviděli, proč bych se k tobě chovala jako ke své nejlepší kamarádce? Teda pokud si nemyslíš, že tě využívám, abych si vylepšila postavení?”

Jak to řekla, Jasmína dokonce nasadila nahněvaný výraz a Lanski spěšně zvedla hlavu, aby to popřela: „Samozřejmě že ne. Tvoje ušlechtilost není menší než rytířský duch sira Daylighta.”

„Hahaha... ušlechtilost? Lanski, takhle to zní, jako kdybych byla nějaká poustevnice. Mám si jít opatřit korále a žít v horách?”

Jasmína se začala smát a Lanski se konečně zbavila té nervozity, co uvnitř cítila.

Lanski slyšela Jasmíninu poklonu a zčervenala. Jelikož zrovna plakala, na řasách jí viselo pár kapiček slz. Byla na hony vzdálená té chladné, pyšné princezně, kterou normálně bývala. Teď to byla roztomilá, křehká dívka.

Jasmína Lanski něžně otřela slzy a řekla: „Ts, ts, kdybys v tomhle stavu narazila na Stříbrnou Masku, tak bys byla schopná rozehřát jeho srdce, i když ho má z ledu.”

„To si nemyslím. Kdyby mě opravdu měl na srdci, tak proč za mnou nikdy nezašel, i když už na akademii několikrát zavítal?” zasmála se Lanski hořce.

Přemýšlela, že vždycky když narazila na Kaisera a ostatní, tak se jich ptala na Stříbrnou Masku. Až se styděla pokaždé, když otevřela pusu, aby na ně promluvila.

Děvče, co se vyptává na muže pokaždé, co otevře pusu. „Já musím být... vážně protivná, že? Určitě jsem arogantní a sebestředná princezna.”

Zdálo se, že Jasmína s tím nesouhlasí, a řekla: „To jsou pomluvy, co šíří holky, co na tebe žárlí? Lanski, už jsem s tebou skoro deset let a nikdo tě nechápe líp než já. Rozhodně jsi to nejroztomilejší děvče, co jsem kdy viděla.”

„Vážně?”

Když na ni Jasmína takhle promluvila, Lanski se obvykle usmála. Ale teď začala přemýšlet, vážně byla tak roztomilá, jak Jasmína tvrdila?

Jasmína pořád dokola přikyvovala a začala na prstech vypočítávat Lanskiny přednosti: „Ovládáš dokonalou princeznovskou etiketu. Sice tu tvoji chladnou tvář nemám ráda, ale kdybys byla rozmazlená princezna, tak by to bylo mnohem protivnější. I když se chováš arogantně, ve skutečnosti se to k tobě hodí. Tvoje namyšlenost je řádně vysloužená, ne jako u nějakých rozmazlených fracků z bohatých rodin.”

Poté, co toho řekla tolik, Jasmína se snažila popadnout dech. Usmála se, když si vzpomněla na jejich cvičné souboje.

Lanski sice více prohrávala než naopak, ale kdy se snadno vzdala? A pak pomyslela na všechen čas, co tráví vlastním zdokonalováním. A co se týkalo msty, věřila, že na to Lanski nikdy ani nepomyslela. Pro královskou, arogantní Lanski prohra znamenala, že to nebrala dostatečně vážně nebo že se dostatečně nesnažila. Pokud by měla někoho nenávidět, tak by pravděpodobně nenáviděla sama sebe.

„A jsi velmi laskavá, to nezapírej. Nezapomínej, že jsem pořád naživu jen díky tobě.” Jasmína se upřímně podívala na svou dobrou kamarádku Lanski.

Lanski rychle oponovala: „Ne, to všechno je kvůli tvojí vlastní dřině.”

Jasmína se hořce zasmála a zavzpomínala, co se stalo jednoho sněhového dne...

Její rodiče zemřeli kvůli zadlužení a ti lidé, kterým její rodiče dlužili peníze, ji zahnali do rohu. Zrovna v okamžiku, kdy ji chtěli chytit a prodat jako otrokyni, šla kolem náhodou Lanski. Pro ni byla jako anděl... ne, spíš jako Bohyně Války.

Vytasila svůj tenký meč, meč tak delikátní, ale nečekaně odolný, stejný jako Lanski. Použila několik delikátních pohybů, aby ty výběrčí dluhů zahnala a pak arogantně nakráčela k Jasmíně.

Lanski si nečekaně sundala svoje drahé bílé rukavice a jak je navlékala na Jasmíniny zmrzlé ruce, říkala: „Musíš se o svoje ruce starat, protože se mnou půjdeš do začátečnické rytířské školy a budeš tam moje služebná. Ale pokud mě dokážeš porazit, tak tvoje dluhy zaplatím a taky ti zaplatím školné. Taky se k tobě budu chovat jako k sobě rovné a ke kamarádce. Jinak budeš mojí služebnou až do konce života a já na tebe budu navždy shlížet. Rozumíš?”

Ty dvě se čím dál tím víc sbližovaly, ale Lanski na ni během soubojů nikdy nebyla hodná. Jasmína si dokonce stěžovala, že Lanski neví, co to je milost, myslela si, že ji nikdy nenechá vyhrát. Ale když ji Jasmína konečně porazila vlastní silou, okamžitě jí začaly po tvářích stékat slzy.

Ale Lanski se usmála, přistoupila k ní a řekla: „Prohrála jsem a od teď jsi moje skutečná kamarádka.”

Jasmína konečně pochopila, že ten člověk před ní je opravdová princezna a její nejlepší kamarádka.

„Jasmíno?” Lanski Jasmínu vytrhla ze vzpomínek.

Jasmína se na Lanski otočila, pak se jí vyškrábala na záda a zakřičela: „Lanski mám ze všech nejraději.”

„Hmm?” Lanski to sice zarazilo, ale stejně u srdce cítila teplo.

Jasmína s úsměvem řekla: „Lanski, člověk, kterého máš ráda, je Lancelotův učedník, takže jsi mu prakticky ze všech nejbližší. Pamatuj, Lancelot je rytíř z Dračí Říše a ty jsi z císařské rodiny. Copak nebude snadné za ním prostě zajít a zeptat se ho, kde je jeho učedník?”

„Ale... co když mě Stříbrná Maska vůbec nemá rád?” zeptala se Lanski tiše.

„Tak ho prostě tak dlouho otravuj a nevzdávej se, dokud nebude tvůj. Přesně jako když ses učila Kung Fu, nevzdávej se, dokud to nezvládneš! Lanski, kterou znám já, je ta nejvytrvalejší žena na světě!” zakřičela Jasmína nadšeně a vyskočila.

Lanski se kvůli tomu usmála. Zvedla hlavu a podívala se na hvězdnou noční oblohu.

Temná obloha vypadala jako černé vlasy Stříbrné Masky vlající na nebi. Lanski natáhla ruku k obloze, jako kdyby ji tak mohla ovládnout...

--------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

Žádné komentáře:

Okomentovat