12K - kapitola 8

Kapitola 8

Vytrestaný Rokuta se účastnil další porady tajného koncilu. Tiše seděl za Shouryuuem a jak poslouchal úřední hlášení Rikkanu císaři, potlačoval zívání. Porada byla konečně odročena a on si to namířil přímo k Vnějšímu paláci, když na něj někdo zavolal.

Rokuta se otočil a našel za sebou klečícího dvorního úředníka. „Prosím o prominutí, pane, ale požádali o vaši audienci.”

„Se mnou? Nějaký ministr?”

„Ne. Na provinční úřad dorazila žádost trvající na setkání s osobou totožnou s vaším jménem. Řekli mi, že tento člověk pracuje v paláci, a i když je to dost podezřelé, nikdo kromě vás tomu popisu nevyhovuje. Mysleli jsme si, že bychom vás o tom měli informovat.”

Rokuta překvapeně zamrkal a postoupil o krok dopředu. „Kdo přesně požádal o audienci?”

„Řekl, že jej budete znát jako Kouyu.”

Neuvěřitelné, řekl si Rokuta v duchu. Nikdy ho ani nenapadlo, že se znovu setkají. Upřímně si nebyl jistý, jestli to děcko tak dlouho přežije.

„Řekl jsi na provinčním úřadě?”

„Nechali jsme ho čekat u Bažantí brány.”

„Hned se o to postarám. Chovejte se k němu s úctou, dobře?”

„Ano.”

Rokuta sledoval, jak se úředník poklonil, a pak se otočil a odspěchal opačným směrem. Shouryuu se zastavil, naklonil hlavu na stranu a nahlas přemýšlel: „Co se děje? Znáš někoho na světě dole?”

„Na rozdíl od tebe, Shouryuu, mám víc než jen pár přátel.”

„Přítel?”

„Správně. Na chvíli půjdu ven.”

„A odpolední porada o politice?”

Rokuta si odkašlal a přešlápl z nohy na nohu. „Ať už se jedná o nějakou předzvěst kalamity nebo o odplatu, zdá se, že jsem nečekaně onemocněl. Rád bych se pro dnešek omluvil.”

Shouryuu s úsměvem řekl: „To zní vážně. Povoláme Koi.”

Koi byl kirinův výhradní lékař.

„Cením si té péče, ale jen stěží je to tak vážné. Řekni mu, že jsem se odebral do své komnaty, abych si zdříml.”

„Ekishine,” řekl Seishou dvornímu úředníkovi, co stál vedle něj. „Jdi s ním.”

„To je v pořádku, Seishou. Není třeba se tak vzrušovat. Tohle je vážně jenom přítel.”

Rokuta odspěchal. Seishou pohledem pobídl Ekishina, aby jej následoval. Ekishin se uklonil a vydal se kirina pronásledovat.





Bažantí brána se nacházela na úpatí hory Kankyuu. Palác a královský dvůr na vrcholku se nazýval „Vlaštovčí dvůr”. Vyšší dvorní úředníci měli svůj domov a úřady v prostorách Vnitřního dvora a níže postavení úředníci byli ubytovaní ve Vnějším dvoře, na půl cesty nahoru. Ještě víc dole byl vchod na horu Kankyuu.

Tam se nacházely úřadovny provinční vlády. Lidé mohli svobodně chodit mezi branou Vysokého útesu, jež byla vchodem do královského paláce, a Bažantí branou, co se nacházela ze provinčními úřadovnami a také se nazývala Střední branou.

Rokuta běžel dolů k Bažantí bráně. Hora Ryou'un doslova znamenala horu dotýkající se nebes, co se tyčila za oblaka. Ale samotná cesta byla očarovaná, takže člověk šel jen po zlomku skutečné délky. Nicméně Rokuta musel projít rozlehlým palácem a převléct se ze svého obřadného roucha, takže to trvalo déle, než se mu líbilo.

Celkem bez dechu dorazil k budově uvnitř Bažantí brány vyhrazené pro ctěné hosty. Jak ho informovali, někdo tam na něj čekal.

Jeho host seděl s rovnými zády na židli a prohlížel si dvůr. Naposledy se setkali před osmnácti lety. Chlapec, kterého tehdy Rokuta znal, by teď měl být mužem v rozpuku. Ale postava před ním byla pořád mladá, ve věku patnácti nebo šestnácti let, a pořád měla kštici vlasů s modrým nádechem.

Rokuta se zastavil u vchodu. Po chviličce váhání zavolal: „Kouyo?”

Mladík se usmál, jak se postavil na nohy. „Rokuto.” Poklekl a řekl: „Doufal jsem, že se zase setkáme, Taiho. Dlouho jsme se neviděli.”

Poklonil se hluboko. Takže věděl, kdo Rokuta byl a jaké postavení zastával.

„Už je to osmnáct let, ne? Tehdy jsem nevěděl, že jsi Taiho. Odpusť mi mou drzost.”

Choval se jako kavalír a mluvil lidskou řečí a ne ptačím cvrlikáním.

„Ale ty—” Rokuta měl problémy spojit si to dítě, s kterým se setkal v provincii Gen, a mladíkem před sebou. Mladík zvedl hlavu a znovu se usmál.

„Jsi uličník. Pomohlo by, kdybys od začátku řekl, že jsi Saiho. Potom jsem zjistil, že muž se zlatými vlasy je Taiho. Vážně mě to překvapilo.”

„Ach, no, totiž...”

Lidé v tomto království měli různou barvu vlasů kromě zlaté. To bylo zvláštní znamení kirinů.

„Když si pomyslím, že mě pojmenoval Taiho! Ačkoli tehdy bych pravděpodobně nepochopil význam toho titulu.”

„Takže co teď děláš?”

„Vzal si mě k sobě dobrosrdečný muž a naučil mě lidskou řeč. Sloužím mu jako provinční úředník.”

„Takže jsi na seznamu kouzelníků. Proto ten věk.”

Kouya se zašklebil. „Správně. Doprovodil jsem ho do Kankyuu. A jakmile jsme dorazili, vážně jsem se s tebou chtěl setkat. Došlo mi, že kdybych požádal o audienci s Taihem, nedostal bych se k tobě. Tak jsem zmínil tvoje jméno. Doufám, že to ode mě nebylo moc přímé.”

„Vůbec ne!”

„Bál jsem se, že jsi na mě zapomněl.”

Rokuta zakroutil hlavou. Jejich opětovné setkání bylo velmi nečekané a příjemné překvapení. „Nezapomněl jsem. Vážně je pěkné tě po takové době vidět.”

„To je dobré vědět,” řekl Kouya s úsměvem.

„No tak. Vstaň. Vidět tě takhle mi přijde špatné.”

„Velmi děkuju.” Uklonil se a vstal. Pak se naklonil kupředu a řekl: „Jelikož jsem tě prvně potkal jako Rokutu, můžu tě tak dál oslovovat?”

„Jasně. Nevadí mi to.”

Kouya přišel k Rokutovi a shlédl na něj s přátelským, byť utrápeným výrazem na tváři. „Chtěl jsem tě navštívit už dlouho, ale Kankyuu pro mě bylo příliš daleko.”

„To asi jo. Za to se omlouvám.”

„Nemohl jsem s ním jít do míst s hodně lidmi. Ale pokud bych nezašel do vesnice nebo města a nezeptal se na cestu, nezjistil bych, kde Kankyuu je.”

„On? Och, to myslíš toho velkého?”

Kouya přikývl.

„Takže jak se teď velkému daří?”

„Och, daří se mu dobře,” řekl Kouya a na rtech mu vykvetl darebný úsměv. Byl to spíš pohled, co měl společný se spiklencem. „Velký a já teď pracujeme jako osobní strážci. Jako támhleten.”

Podíval se po Ekishinovi, co se zdržoval nedaleko, jako by chtěl splynout s dřevěným obložením.

„Jo, vypadá to, že jsem prozatím s ním.”

„Dává smysl, to, jak jsi nadutý a tak.”

„Ach, přestaň s tím.”

Kouya se uchechtl. Dřepl si, takže měli oči na stejné úrovni. „Takže nevadí, když odtud vypadneme?”

„Už jsem jim řekl, že si na zbytek dne beru volno.”

„Dobře. I velký se těšil, že se s tebou setká.”

„Je nedaleko?”

„Na okraji Kankyuu. Neboj se. Drží se mých rozkazů,” dodal Kouya kradmo. „V tomhle ohledu je velký velmi poslušný.”

„Vážně? To je působivé.”

Rokuta naklonil hlavu ke straně a přemýšlel o jejich minulém setkání. Nejez lidi, pokáral ho. Upřímně ho to překvapilo. Youma, co vychovával člověka a co na oplátku poslouchal, co ten člověk řekl. Kdyby to neviděl, nevěřil by.

„Půjdeme? Doufám, že Kankyuu znáš víc než já. Já znám jenom cestu, kterou jsem přišel sem.”

Rokuta přikývl. „Nech to na mě. Znám tohle město jako vlastní boty. Ukážu ti cestu.”
-------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>