pondělí 5. března 2018

HK - kapitola 22


Kapitola 22 – Nejsem sám


Když jsme se vrátili domů, zeptal jsem se Sieg, jak se tak sblížila s ženami z vesnice. Odpověděla mi, že se spřátelily při povídání. Ale i když pominu mladé ženy, co jsou na cizince zvyklé, nemohl jsem si pomoct a přemýšlel jsem, jak se jí tak snadno otevřely i ženy ve věku její matky.

A turistické podnikání jsme začali teprve před pár desetiletími.

S něčím takovým se nedalo nic dělat, takže jsme o tom už nemluvili.

Druhého dne, když jsem do obchodu zanesl dokončené sošky medvíďat, na kterých už zaschl vosk, mi majitelka obchodu řekla, jak vznikl sieglindismus.

Sieg má v oblibě každé ráno chodit na procházku. A zdá se, že mezitím se stalo spoustu věcí.

„Manžel paní od Holmů si namohl záda.”

Když se jeho paní snažila smést sníh ze střechy, Sieg zrovna procházela kolem. Nabídla se, že ten sníh smete. Dělala to tak, až dokud se manželova záda nezhojila.

„Každý den přišla smést sníh a když se jí paní zeptala na jméno, aby jí poděkovala, řekla jenom, že není žádný skvělý člověk, aby se představovala, a chrabře odešla.”

Kromě toho pomáhala lidem se štípáním dřeva, nošením vody a dokonce venčením psů. Ačkoli byla Sieg skromná, při své procházce pomohla všem pracujícím paním.

„Aha. Tak proto ji všichni následují.”

„Tohle se stalo. A navíc je fešák.”

„I když je žena.”

„To všichni ví, myslím, že jsou všichni akorát roztoužení.”

„Hmm.”

No ano, práce po ránu je drsná. Většina mužů po ránu nepracuje, takže tu práci dělají ženy. Sieg pro ně možná byla léčivým elementem.

„Jen tak mimochodem, copak se asi stalo mezi Bergholmovic dcerkou a Sieglinde.”

„...”

Tak nějak jsem dokázal odhadnout, jak se Sieg a Aina setkaly. Před nějakou dobou Sieg u snídaně zmínila, že pomohla ženě, kterou pronásledoval divočák. Nebyla to Aina? Asi ano. Navíc Sieg neřekla, že to byla ona, a přemýšlela, jestli jí to vůbec říct nebo ne.

V této vesnici mohou ženy pomáhat při chytání sobů a někdy také loví, i když se to omezuje jen na malá zvířata. Ale tohle se obvykle dělá jen během stavu nouze jako například, když hlava domu onemocněla nebo se zranila.

Neslyšel jsem nic o tom, že by hlava rodiny Bergholmů onemocněla nebo se zranila. Takové novinky se obvykle dozvídám od cestujících kupců.

V tomto domě nejsou žádní muži v rozpuku. Ainin otec zemřel mladý a žila se svou matkou a prarodiči. Je to jejich jediná dcera, ale kvůli své silné osobnosti se o sňatek moc nezajímala. V jejich situaci mám pocit, že by bylo lepší, kdyby se rychle provdala, ale když ona sama nemá nic takového v plánu, nedá se s tím nic dělat.

Ačkoli je v tom domě jenom starý muž, její děda je nejlepší lovec ve vesnici. A proto není třeba, aby Aina lovila. Ale jelikož se možná zranil nebo onemocněl, rozhodl jsem se je ze starosti navštívit.

Ale ukázalo se, že jsem se trápil přehnaně. Náhodou jsem viděl, jak Ainin dědeček táhl na svých sobích saních velkého divočáka.

„—Ach!”

Našel jsem Ainu! Když jsem viděl, jak se vykrádá z domu, promluvil jsem na ni zezadu: „Co tam děláš?”

„Hii!”

V rukách měla staře vyhlížející luk a ručně vyrobené šípy. Bylo jisté, že Aina používala staré lovecké vybavení.

„Aino, tvůj dědeček je zdravý, proč se snažíš chodit na lov?”

„N-není to tak, že bys to potřeboval vědět, ne?!”

„Je to nebezpečné.”

„...”

„Zrovna před chvilkou jsem viděl, jak tvůj děda táhl domů pěkného divočáka, víš?”

Když jsem to řekl, Aina po mě střelila zuřivým pohledem. A pak si na mě vybila vztek. „Jako kdyby lenní pán věděl, jak se cítím!”

Aina hodila luk a šípy na zem a odběhla.

Nemohl jsem běžet za ní. Náctileté dívky jsou složité. Neposlouchala by mě, i kdybych se ji snažil přemluvit.

I když jsem se pořád cítil zasmušile, vrátil jsem se domů.




„Přemýšlela jsem, že ti půjdu naproti.”

„Promiň.”

Sieg na mě čekala na verandě. Normálně se vracím hned, jen co předám zboží v obchodě, takže se bála, když jsem se opozdil.

„Začalo sněžit.”

„Jo.”

Sieg mi zlehka sklepala sníh z ramen.

„...Co se děje?”

„Nic, jen jsem přemýšlel, že je nemožné doufat ve štěstí, aniž bych bral v úvahu ostatní.”

„To se nedá nic dělat.”

„...”

Starší lidé neochvějně odmítali změnit svůj způsob života. Ale mladí lidé si přáli změnu.

„Pokud je nějaká rodina v potížích, chci ji podpořit.”

„Ano, samozřejmě. Ale nepřepínej se.”

„Děkuju.”

„Tohle není záležitost, o kterou by ses měl starat jen ty sám.”

„...Jo.”

Potom mi Sieg uvařila kávu. Dokonce mě to zahřálo u srdce, takže jsem jí poděkoval, že mi dala sílu dál pracovat.




Roční období se změnilo a dokonce i sem zavítalo jaro.

Smutné je, že i když je jaro, sníh ještě neroztál.

Všechny ženy z vesnice šly na bleší trh v nedalekém přístavním městě. Tam se dají najít opracované předměty ze sobího paroží, kožešinové čepice, boty a kabáty a také uzené maso. A mezi tím vším jsou mezi turisty, co sem přijedou přes moře, oblíbené relativně levné hrnky z břízy a výrobky ze sobí kůže.

Jelikož to bylo poprvé, co šla Sieg na trh, rozhodli jsme se, že bychom měli zboží prodávat spolu. Prodáváme dřevěné hrnky, lžičky a dokonce dřevěnou sošku orla, co jsem vyrobil. Také jsem rozložil náramky, co Sieg upletla, a vyšívané kapesníčky.

Když jsem já upoutal zákazníky a Sieg se mírně usmála, zboží se rychle prodalo. Chvilku po obědě už byla většina zboží vyprodaná.

„Úžasné, zbývají nám jenom tři.”

„To mě překvapilo. Normálně trvá tak dva dny všechno prodat.”

Byl to všechny důsledek Sieg nebo to bylo proto, že jsme pracovali spolu? Každopádně se mi ulevilo, že jsem nemusel platit za stánek na druhý den.

„Začínám mít trochu hlad. Půjdu koupit něco k jídlu,” řekl jsem a šel ke stánkům s jídlem.

Letos je tu mnohem víc lidí. Nebo spíš mám pocit, že je tu nejvíc lidí, co jsem kdy viděl.

Jak jsem se proplétal davem, dorazil jsem k uličce, kde byly stánky s jídlem. Nejdřív jsem zamířil ke stánku, kde prodávali vepřové párky (makkara). Párky, co se opékaly přímo nad ohněm, nebyly rozšklebené, takže střívko bylo křupavé. Objednal jsem si dva a dostal jsem je zabalené v papíru s hořčicí.

Dál jsem zamířil ke stánku, kde prodávali chleba. Když jsem přemýšlel, že bych koupil něco, co normálně nejíme, spatřil jsem něco na hromadě. Jmenovalo se to korvapuusti; tohle pečivo se peklo s hodně másla na povrchu a bylo posypané cukrem a kořením. Na povrchu bylo křupavé a jeho unikátní kořeněná vůně prostupovala nosem. Napadlo mě, že bych pár koupil jako suvenýr pro Rangovi, a tak jsem koupil kolem dvaceti pěkných bochánků.

Nakonec jsem koupil lososovou polévku (Lohikeitto). My jsme měli polévku vždycky z uzené ryby. Takže když mi prodavač řekl, že tahle je z čerstvého lososa, neskonale mě to zaujalo. Prodavač řekl, že je vařená z mléka. Jelikož mléko se ve vesnici získává těžko, je to luxus. Vývar byl ze sezónní kořenové zeleniny a čerstvého lososa, se spoustou sýra a koření. Ta polévka se vařila pomalu a stoupala z ní pára. Koupil jsem dost pro dva lidi.

Po nákupu jsem měl obě ruce plné. Rozhodl jsem se, že nápoje koupím později, a vrátil jsem se tou méně zalidněnou cestou.

„Och, jsme vyprodaní.”

„Zrovna se to vyprodalo.”

Dokonce i lžičky, co se neprodávaly, byly vyprodané. Na nyní prázdný stůl jsem rozložil jídlo, co jsem koupil.

„Půjdu koupit nápoje.”

Aniž by čekala na mou odpověď, odešla. Za pár minut se vrátila s kávou pro dva. Prodávala se v lahvích a bylo tam spoustu mléka a cukru. Konejšivě to zahřálo tělo.

Všechno jídlo, co jsme koupili, bylo dobré. Na okamžik jsem si pomyslel, že je celkem pěkné vyjít si se Sieg na jídlo, ale jelikož brzy začnou jezdit turisti kvůli polární záři, budeme mít napilno. Teď není doba na poflakování.

Když jsme si odpočinuli a já se postavil, Sieg mě popadla za zápěstí.

„Copak?”

Sieg něco hledala v kapse. Když jsem začal přemýšlet, co se děje, omotala mi něco kolem zápěstí.

„Ach!”

Byla to tradiční ozdoba ze sobí kůže a cínu. Sponka se vyráběla ze sobího paroží.

„Sieg, tohle je?”

„Můj první výrobek.”

„Ručně dělaný?”

„Jo.”

Sieg mi dala ručně vyráběný náramek.

Přemohla mě radost a nakonec jsem tam stál a nedokázal ze sebe nic vypravit. Když mě tak Sieg viděla, vysvětlila, že jí to ještě moc nejde, takže jsem odmítavě zakroutil hlavou.

„Sieg, moc ti děkuju. Jsem šťastný.”

„Aha.”

„...”

„...”

Přiblížil jsem tvář k té její, abych jí dal na znamení své vděčnosti pusu, ale než se naše rty dotkly, vzpomněl jsem si, že se tvářila znepokojeně. A tak jsem se toho zdržel a zavítal jsem k jejímu uchu.

„Ehm, Sieg, můžu tě políbit?”

„...”

Úžasně mě ignorovala. Jak jsem si myslel, je to nemožné. Svěsil jsem hlavu.

Když jsem už chtěl vzhlédnout a setřít to smíchem, otevřela pusu: „—Nebude mi to vadit, když to bude doma.”

„?!”

Ta její nečekaná odpověď mnou otřásla.

Nakonec jsem šel domů v tomto roztřeseném stavu.
--------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

4 komentáře: